Vlastimil Vondruška

Vznešené myšlenky se dneska hledají těžko, protože všechno chytré už jednou někdo někdy řekl. A tak mohu pouze s mírně upraveným klasikem konstatovat: "Za vše dobré, co je ve mně, vděčím knihovně". Když jsem byl dítě, byla slečna v dětském oddělení kladenské knihovny mou první dětskou láskou, a tak je celkem logické, že maminka dívky, kterou si vzal můj syn, je také pracovnice knihovny. V knihovně jsem se dokonce loučil se svobodou, než jsem nastoupil později na vojnu. I když to rozloučení bylo - pravda - spíše s osazenstvem knihovny, než s knihami, které ležely na regálech a prolévaly slzy nad tím, že je opouštím. A protože už tehdy jsem si všiml, že tam zbývá ještě pár neobsazených regálů, řekl jsem si, že se je pokusím zaplnit. Proto jsem začal psát. Teprve později jsem zjistil, že mnohem důležitější je, aby mé knihy v regálech nebyly, než byly. Protože vůbec nejlepší by byla asi ta knihovna, která by byla úplně prázdná a všechny její knížky by byly mezi čtenáři. Ale teď vážně. Opravdu s potěšením musím nymburské knihovně poblahopřát, jak ke kmecímu věku, tak k úctyhodnému počtu návštěvníků. A protože se oslavenci sluší dát dárek, věnuji nymburské knihovně příběh, který vychází v květnu v knize Letopisy královské komory V. Jmenuje se Poslední cantilena a celičký se odehrává ve městě Nymburku v první polovině 16. století. Kromě jiného proto, že Nymburk je nádherné město, kde člověk může i dnes plnými doušky vdechovat vůni života našich předků. A držím palce, aby za dalších 115 let mohli naši potomci chodit kolem stejných historických památek a v nymburské knihovně si dále půjčovali české knihy.