Tomáš Mazal

Jak jsem plenil knihovny

„Jak jistě víte,“ říkal mi jednou básník a filosof Egon Bondy „já knihovny reflektuji pravidelně od svých pěti let.“ Jo, to se mu to chodilo do knihoven, když už v pěti letech uměl číst! Já jsem začal navštěvovat knihovnu až někdy od svých jedenácti let, v druhé polovině šedesátých let minulého století. Takovou malou knihovničku předělanou z bývalého obchodu nějakého drobného živnostníka. Byla na rohu naproti základní škole. Už ode dveří to tam vonělo tajemstvím a tiskařskou černí. Na druhém rohu přes ulici ve sklepě byla nově otevřená prodejna právě založeného Junáka. Rozličné výstrojní doplňky, odznaky, časopisy Junák, Stezka a nové svazky knih Jaroslava Foglara, mohly po letech opět vycházet. Už ode dveří to tam vonělo dobrodružstvím a dálkou. V knihovně, kam jsem se přihlásil jsem dostal i legitimaci. Velkou legitimaci se znakem Prahy a razítkem knihovny. První legitimaci v životě, nosil jsem ji s sebou i do kina. Postarší usměvavá knihovnice ochotně doporučovala knihy, významně mrkala okem, některé knihy měla schované vzadu za strakatým závěsem, nevěděl jsem proč. Věděl to spolužák Fiala, ale neprozradil. Pendloval jsem mezi oběma rohy, Foglara a sešitové Rychlé šípy v knihovně ještě neměli. Ani ne po třech letech ze dne na den sklep Junáka zavřeli. Knihovnice z druhé rohu se přestala usmívat, ale okem významně mrkala dál, za plentou nečekaně zahlédl jsem jednou velký regál plný knih. Za měsíc nám, pravidelným mladým čtenářům (které si knihovnice oblíbila) sdělila, že knihovna končí. Ještě než půjčovnu knih definitivně zrušily, pozvala nás spiklenecky po zavírací době a zpoza plenty nám rozdala rozličné knihy. Seznam „nedoporučených autorů“ už tehdy skýtal dlouhou řadu jmen domácích i zahraničních spisovatelů. Červená kulatá razítka v knihách byla přeškrtána modrou propiskou, opatřena navíc jiným razítkem „Vyřazeno z evidence“.Pravda, musím se přiznat, ještě jsem ji stačil z regálu pod kabát líznout Senecu „Výbor z listů Luciliovy“. Starší brácha knihu měl kdysi vypůjčenou, četl jsem ji také, ale v obchodě tehdy už nebyla nikde k dostání. Antika mě docela brala.
Měl jsem tedy zásoby „nevhodné“ domácí četby, s kamarády jsme si půjčovali navzájem.
Tohle báječně fungovalo i na střední škole, naše třída vyjímečně nejevila zájem o strojírenský obor, ale dobré literatury z bývalých knihoven, vznikajícího samizdatu a exilových výtisků jsme kupodivu měli sdostatek, včetně přísunu nových tiskovin. Už tehdy chodili jsme za Egonem Bondym, U černého vola v hospodě seděl Pecka i Kosík, U Tygra Hrabal, v malostranských hospodách potkávali jsme mladé básníky undergroundu Kocha, Zajíčka, Třešňáka. Okruhem našeho školního „čtenářského kroužku“ se stal i profesor chemie a profesorka občanské nauky.
V roce 1975 jsem nastoupil na základní vojenskou službu, do Olomouce. Zhýralý mladík z pražského intelektuálního prostředí, kterým jsem tehdy byl, hned v prvních chvílích „osobního volna“ zamířil do místní útvarové knihovny. V polorozpadlé lenošce tam celé dlouhé hodiny v teple u naftových kamen pospával, zašíval se vojín-knihovník, Slovák jménem Imro Očúvaj. Po chvíli jsem zjistil, že knihovnu pravděpodobně z vojska dlouho nikdo nenavštívil. Ani prověrková komise s politrukem v čele. Nebo tam nikdy nedošli a Imro Očůvaj rozkazy o vyřazení knih lenošivě ignoroval. Hned na poprvé jsem si vypůjčil Solženicina, Camuse, Sartra, Hrabala a Párala. Druhý den jsem knihy zabalil a odeslal domů, do Prahy. Za pár dní jsem se do knihovny vypravil znovu. Očůvaj se ohříval u nafťáků jako nějaké domácí zvíře v zimním polospánku. Z pod maskáčů jsem vytáhl láhev domácího vína (s chutí okeny řezané plesnivým chlebem), co nám pašovala kantýnská za nekřesťanský peníz. Očůvaj rychlým chmatem láhev ukryl za nafťáky a opět upadl ve stav ztuhnutí. Becket, Ionesco, Joyce…ježišmarjá, kde se to tu vůbec vzalo, říkal jsem si v údivu a rval pod maskáče Koláře, Wernische i Wericha.
Během měsíce jsem knihovnu důkladně očistil, vyplenil. V Olomouckém antikvariátě pak za laciný peníz zakoupil několik knih od Pilaře, Kalčíka,Rybáka, významných soudruhů šrajbrů ze SSSR, Bulharska a NDR a doplnil tak prořídlé regály útvarové knihovny.
„Kus jako kus,“ vravil Očůvaj a myslel tím prázdnou vypitou láhev, kterou mi vždy předával. Nafty do kamen bylo dost a do knihovny nikdo nechodil.
Druhý rok jsem byl převelen na Slovensko, do Seredi. Tam útvarová knihovna nebyla. Na co má ženista, po namáhavém výcviku po večerech ještě číst? Na „Politicko výchovné izbě“ byla TV a všude na chodbách nástěnky jako v SSSR. Když jsem odcházel do civilu, na cestu domů, na památku dali mi knihu od Makarenka. Měla krásný název: „Budů z nich ľudja“. Kulaté červené razítko útvaru a podpis velitele praporu, podezíral jsem jej celou tu dobu z negramotnosti. Pravděpodobně tomu tak bylo. Znal jenom nápisy na etiketách od kořalek.
Ještě pár let poté jsem v Praze měl co číst, vzácné knižní úlovky měnil za jiné.
Samizdat se mi do rukou dostával téměř pravidelně, nakonec dělali jsme si své časopisy, knížky sami přepisovali i psali. Byli jsme soběstační a báječně jsme se bavili. Knihovny jsem tehdy nereflektoval ani náhodou. Nějak mi to zůstalo dodnes. Po roce 1990 jsem si knihy raději už kupoval. Co kdyby zase někdo začal brousit kosu svobody a rozmáchl se poněkud jiným směrem?
Jednou vzkázal mi básník Egon Bondy, září tuším 1992, že v Universitce je vypsaná na dva měsíce „velká amnestie“. Chystal se tam se dvěmi igelitkami beletrie, kterou měl doma přes rok. Chtěl, abych mu ještě helfnul s baťohem filosofických traktátů a jiné odborné literatury.
Trochu jsem se zastyděl, ale z bývalé knihovny na rohu u školy bylo už kadeřnictví pro psy a vojenský útvar v Olomouci byl zrušen, stojí tam supermarket. Tak co?

Tomáš Mazal