Renata Štulcová

Do knihovny mě přihlásila maminka, když se přišlo doma na to, že nemám před Vánocemi v první třídě už co číst, a tak se pouštím do jejích detektivek.

Tenkrát sídlila litoměřická knihovna v provizorní budově s propadajícími se podlahami a vrzajícími schodišti. Když jste vstoupili do dětského oddělení, mohli jste se schovávat v šeru mezi regály a probírat se krásně starými knihami, jejichž vazba už dávno povolila.

Když dnes o staré knihovně vyprávím, mladší generace na mě nevěřícně hledí, protože zná jen naši opravenou knihovnu plnou světla.

Já tu starou knihovnu měla ráda. Každý týden jsem si v sítěnce odnášela i deset knih, které jsem nadšeně „zhltla“, a už jsem se těšila, jak si zase budu v přítmí regálů vybírat další.

Pobyla jsem si pokaždé v knihovně velmi dlouho, a poté, kdy paní knihovnice založila lístky z knih do mého papírového sáčku a ten dala do kartotéky, jsem sešla po vrzajících schodech na ulici. V tu chvíli jsem opravdu cítila, jak se vracím z jiného světa. Jak přicházím ze světa, kde tisíce knih šeptají své nádherné příběhy, do světa, kde je o skutečné nádherné příběhy občas nouze.

Pro mě je knihovna nekonečným vesmírem, v kterém najdeme další nekonečné množství vesmírů, protože stále jsou v našem vesmíru lidé, kteří vyprávějí příběhy a píší další knihy, kterými vytvářejí nové vesmíry.

 

Renata Štulcová