Jiří Černý

Co pro mě znamená (znamenala) knihovna

 

Zamyšlení, co pro mě znamená či znamenala knihovna, je současně i zamyšlením, co pro mě znamenala a stále znamená kniha.

Do knihovny, tehdy také situované v Národním domě v Nymburce, tedy pro mě za rohem, jsem začal chodit někdy ve 4., nebo 5. třídě základní školy. Pracovala tam laskavá paní Navrátilová (lepší jméno snad ani knihovnice mít nemůže!), která mi vždycky poradila s výběrem. Půjčoval jsem si měsíčně tak 5 – 6 knížek. Pamatuji se, že mi vadilo, že v místnosti byl vždycky cítit plyn z kamen… Do velké knihovny ve městě, na dnešní Palackého třídě, jsem začal chodit někdy od 6. třídy, tam byl výběr knížek mnohem větší. Ale do té malé, nároďácké, jsem chodit nepřestal. V té době jsem stihl přečíst i 12 knížek za měsíc. Stejně jako řada jiných kluků jsem četl při baterce pod peřinou (určitě si pamatuji že to byl román Henryka Sienkiewicze Pouští a pralesem) a dokonce jsem si natahoval budíka na 6.30, abych si ještě před vstáváním do školy mohl půl hodiny číst… (Jinak mě v 7.00 budila babička Jůlie slovy „Jiříčku, vstávej, školička volá…“) Od roku 1965 jsem si zavedl přesnou evidenci přečtených knížek: autor, titul, síla knihy, počet stránek – to vše jsem si zapisoval do malých sešitků a 1x ročně jsem si dělal statistiku. Těšilo mě, jak mi ta čísla pozvolna narůstají, jak stoupá imaginární komín knih, na sebe položených. (Dnes by byl na vymetení tohoto komína potřeba žebřík dlouhý 27 metrů…) Tuto statistku si vedu stále, 45 let.

Knihovnu si představuji jako velký přístav, plný nejrůznější lodí, na kterých se můžete vydat do světa poznání, poučení a zábavy. Každé lodi velí kapitán, autor knihy. Za jednoho z největších kapitánů považuji Julese Verna, s nímž jsem procestoval celý svět a verneovky tvoří velkou část rodinné knihovny, jejíž základy položil můj děda a táta s mámou. Mnohokrát jsem se na cesty vydal s Karlem Mayem. Kara Ben Nemsi a jeho cesty s Hadži Halefem po Středním Východě, mne bavily víc než klasické indiánky. Do Afriky jsem se rád vydával s Edgarem R. Burroughsem, autorem věhlasného Tarzana, kterého jsme měli v 7 dílech ještě v původním vydání nakladatelství Toužimský a Moravec v zelených deskách. Táta mi dovolil všechny pérovky ilustrátora knih Jiřího Wowka vybarvit pastelkami – a to bylo pro kluka v 5. třídě něco! Však jsem si taky dával záležet. Když jsem chtěl někam letecky, tak jedině s Bigglesem! Major Bigglesworth, to bylo zase nádherné čtení od W. E. Johnse, plné dobrodružství a vítězství dobra nad zlem (novodobá laminovaná vydání po roce 1990 zcela ztratila kouzlo knih z 1. republiky). V Anglii jsem řešil zapeklité případy s Bulldogem Drummondem, radil jsem také Sherlocku Holmesovi (detektivní román Sira A.C. Doyleho Pes baskervilský považuji za brilantní knížku!).  Tuzemští kapitáni nenabízeli o nic horší výpravy: František Flos, František Běhounek, Eduard Štorch, Vladimír Babula, Ludvík Souček – s těmi se daly sbírat orchideje, vyrazit do Arktidy, lovit mamuty, kosmickou lodí se dostat na planetu Tří sluncí, nebo pátrat po záhadě tunguzského meteoritu… To byla, panečku četba pro kluka v 5. či 6. třídě! Protože: všechno se má číst v pravý čas!

 Na své paluby mě pak postupně začali zvát kapitáni mířící do Ameriky: Raymond Chander, Dashiel Hamlet, Rex Stout, E.S. Gardner a samozřejmě EdMc Bain – velcí detektivkáři a jejich skvělé příběhy. Vůbec tehdy v 70. a 80. letech 20. století vydávaná edice „3x“ byla výborným výběrem této literatury a také byla velmi sháněná a obchodovaná na knižních burzách, kam jsem občas jezdil. Jinak se na ni běžně stály pověstné ranní fronty na knihy, vždy ve čtvrtek, třebas už od 04.00 ráno… Stejně tak i na Hrabala, Párala či Dicka Francise. Otvírali v 08.00. Určitě se vám to zdá neuvěřitelné. A přitom je to jen 20 let zpátky.

Je těžké vyjmenovat všechny kapitány mých plaveb. Určitě k nim patří milovaný Bohumil Hrabal, Vladimír Páral, Josef Škvorecký, Milan Kundera, Ota Pavel, Václav Hrabě, Ivan Klíma, Jakub Deml, Jiří Suchý atd. atd., s jejichž loděmi i lodičkami jsem brázdil české vody, zejména během studií na nymburském gymnáziu v letech 1969 – 1973. A takové osobní setkání s kapitánem Hrabalem – celoživotní zážitek… Hrabal – to byla naše ikona těch let. A když se pak v roce 2007 ředitelství gymnázia v Nymburce tázalo studentů, zda školu pojmenovat právě po něm, oni to odmítli… My bychom bývali řvali nadšením. No – každý ví, časy se mění…

Opusťme ten obrovský přístav tisíců nádherných lodí a jmen, která ani nejdou všechna vypsat. Vezměme do ruky knihu jako takovou. Kniha je ta nejlepší přítelkyně. Je vaše na celý život, je připravena kdykoli být s vámi, nehádá se, tiše čeká, až ji vezmete do ruky, odložíte ji kdy chcete, vezmete si ji klidně do postele a nikdo nežárlí. Kniha je krásným dárkem. Potěší, pobaví, rozesměje i rozpláče. Kniha je vaší vizitkou, když nastavuje svůj hřbet oku návštěv a vy říkáte „A tohle jste četli?“ Jen s půjčováním je to slabší – však se ne nadarmo říká „Co nechceš mít…“ Já knihy vždy půjčoval jen velmi nerad a velmi vzácně a jen velmi dobrým přátelům. A všechno jsem si zapisoval: komu, kdy, co. Třeba takový kamarád Otík Kouřík, s nímž jsme si navzájem půjčovali knihy, já jemu Tarzana a on mě Kara Ben Nemsiho, nemá z krásného cyklu Ve stínu padišáha v modrých plátěných vazbách od Toužimského a Moravce ani jednu… I po letech je mi to líto.

Přátelé, čtenáři, tak tohle je mé  nejstručnější zastavení nad pojmem knihovna a kniha. Uznávané a uctívané pojmy. Knihy - mí přátelé v mém bytě, mé peníze, navždy a nenávratně utracené. Knihy, o jejichž osud se vždy musíme bát. Voňavé nové knihy, které přes pult mění své majitele a  pak už jsou navždy vaše. Půjčené knihy v knihovně, jen chvíli vaše a pak hezky zpátky do regálů a k dalším čtenářům, až do roztrhání hřbetu.

Instituci knihovně, o jejíž osud se rozhodně nemusíme bát, přeji spoustu slušných, čistorukých čtenářů Navrátilů a milé a usměvavé paní knihovnice.

 

Váš oddaný Ing. Jiří Černý, rytíř Řádu čtenářského, pasovaný v roce 2008.

 

V Nymburce, dne 8.2.2010