Jan Cimický

KNIHOVNY

Pro mou generaci byla knihovna vždycky posvátné místo, ať se jednalo o knihovnu doma či o tu veřejnou a nebo dokonce pojízdnou. Jeden takový bibliobus, jak se dnes říká, přijížděl pravidelně ve čtvrtek na Hanspaulku, kde jsem se narodil a chodil do školy. Od chvíle, kdy jsem se naučil číst, se ze mne stal náruživý čtenář a nedovedl jsem si představit, že bych ve čtvrtek odpoledne nevzal síťovku a s nákladem přečtených knih nešlapal do kopce, kde knihovna stála! Se stejně objemným nákladem jsem pak šlapal zpátky. Ostatně byl tam velice příjemný mladý knihovník, a rychle jsme se skamarádili. Jmenoval se Petr Skarlant a je to dnes známý básník...
Čítal jsem knížky hltavě a nenasytně, i večer, když doma všechno usnulo, jsem rozsvítil baterku a pod peřinou jsem louskal další stránky.
Čas plyne, dopisy nahradily smsky a dnes možná mladí lidé dávají přednost internetu, skypu a dalším vymoženostem techniky. Přesto si myslím, že knížky nemůže v naší kultuře nic nahradit. Je v nich recept na kultivovanost jazyka, na košatost vyjadřovacích schopností a hlavně je v knihách uložen etický náboj, příběhy i konflikty, které hýčkají naši fantasii. Jak chudý by byl náš svět bez knih!
Když jsem v poslední době byl někde v knihovně na besedě, překvapilo mne, kolik lidí přicházelo, kolik jich „opovrhlo“ oblíbeným televizním seriálem a vážili cestu do knihovny! Myslím, že je to hlad po komunikaci, po dialogu. A to je dobře. Doufám, že knihovny nejenže nezaniknou, ale jako vždy v době nějaké krize pomohou lidem nacházet historickou rovnováhu a mistrovstvím autorů je hladit po duši. Národ, který by ztratil svou literaturu a jazyk, by asi přestal postupně existovat. A to by byla škoda, že ?

Jan Cimický